Přichází úleva. A s ní šok. Na dveřích přibyl nápis. Tajemný autor připsal za KRÁÁÁVO další slovo KRAVIČKO. Hildegarda v okamžení zapomněla na hanlivá slova, která chtěla připsat na dveře. Místo toho její ruka, spolu s jazykem, vykroužila pod její původní text MNĚ SI TĚMA SDROBNĚLINAMA NEUDOBŘÍŽ! Ještě než opustila toaletu, začala přemýšlet nad lidmi, kteří byli na záchodě před ní. Byla tu paní Lexová. A zdržela se dost dlouho na to, aby mohla napsat KRAVIČKO. Na druhou stranu, na napsání jednoho slova stačí přece pár vteřin. Navíc paní Lexová je dáma. Pracuje jako inspektorka Krajské hygienické stanici. Ta prostě nepřichází v úvahu. Pak tady byl ten študák Jirka Pacáků. Ale ten tam byl jen chvilku. Asi šel na malou. Takže musel být zády ke dveřím. Těžko by na ně tedy mohl psát. Navíc je to slušňák. Nezapomene jí nikdy pozdravit. A nakonec děda Havránek. I když tam byl ze všech nejdéle, jeho písmo by muselo být, vzhledem k věku, kostrbaté. Třásly se mu ruce. Když trhal toaletní papír, bylo legrační poslouchat ten šustot, než se mu podařilo dílek odtrhnout. Měl by si pořídit skládací, napadlo paní Beníškovou.
Domů přišla zmožená a celý den do ní nic nebylo. Chodila po bytě jako bezduchá. Vyprchala z ní všechna zloba a cítila se prázdná. Matyáš nebyl doma. Pracoval jako řidič autobusu a jako na potvoru měl dnes službu. Jezdil mezi Prahou a Mníškem pod Brdy. Už aby bylo léto, pomyslela si. To s ním občas jezdila hned ráno a šla do lesa na houby. Věděla, kdy se otáčí, kdy znovu přijede a tak podle toho jak rostly, jezdila domů. Někdy už v poledne, někdy až na večer. Dostala nápad. Vzala z koupelny zrcátko s rukojetí, z komory koště a ze skříně, kde měl manžel nářadí, provázek. Přivázala je k sobě a vystrčila zrcátko z okna na pavlač. Sedla si na židli a pozorovala prostor před toaletami.
Dobrou hodinu se nic nedělo. Z koukání do zrcátka jí začali bolet oči. Navíc se cítila unavená. Brada jí zvolna klesala na hruď a milá paní Hildegarda začala chrápat. Její chrápání bylo slyšet až dolů na dvůr, takže nejeden z nájemníků se rozhlížel kde a kdo si to na jejich pozemku, z toho tisíce bezdomovců, ustlal. Probudila jí rána. Někdo tak hlasitě bouchl dveřmi záchodu, že až nadskočila. Než se zorientovala kde je a proč sedí u okna se smetákem v ruce, byla pavlač prázdná. Paní Beníšková vyběhla z bytu a rozrazila dveře oné místnosti. Přidržela je otevřené, a když viděla, že se neobjevila žádná nová zpráva, pomalu je zavřela. Věděla, že nejvíc sousedů chodí domů okolo páté. Asi tak čtyři z nich chodí cestou ke svému bytu na záchod. Hilda to věděla, protože jako invalidní důchodkyně měla přes den spoustu času. Nerada si četla a u televize usínala po pěti minutách s dokonalou pravidelností. Proto měla takový přehled o svých sousedech. Věděla o nich více, než místní poštovní doručovatelka. Bohužel neznala jejich písmo. Rozhodla se. „Já Tě najdu! A pak s Tebou zatočím!“
Pokračování příště