Seděla na listu a hleděla zadumaně na hladinu řeky. Sluníčko jí hřálo a křidélka se jí v horku chvěla. Byla šťastná a na světě se jí náramně líbilo. Přemýšlela o budoucnosti. Tak nějak podvědomě cítila, že jejím posláním je stát se matkou. Neměla ale ponětí, jak se to stane. Rodiče zemřeli dávno předtím, než se vylíhla. Cítila v sobě nový život, ale netušila, jestli je partenogenetická, nebo jestli má čekat na samečka. Tak ráda by poznala svého druha, otce jejich dětí. Představovala si krásného, dlouhonohého samce, který bude samý vtip a samý smích. Óch, zatetelila se při představě, co by spolu prováděli. Rozhodla se, že dokud nezapadne sluníčko za tu břízu tamhle u řeky, bude čekat. Začala klimbat, když jí z klidu vyrušilo šustění tisíců křidélek. Rozhlédla se a s úžasem zjistila, že na listech u ní a všude okolo, kam až dohlédla, je jedna samice vedle druhé. Nad nimi právě přelétal roj samečků, který se začal snášet přímo k nim. Již z výšky si každý vybral tu svou a po přistání se ihned začali pářit.
,,Už letí, už letí!“ vylítlo jí mimoděk z úst. Přistál. Tykadly se zabodl do listu. ,,On má ulomené přední nohy! Ne, ne, néé!“ Poněkud přihlouple se na ní usmál a vykulil všechny čtyři půlky očí. Nečekal na její souhlas a začal se soukat směrem k jejím zádům. Ona se otočila spolu s ním, protože tohle individuum by za otce svých dětí rozhodně nechtěla. Ostatní páry na chvíli ustali v páření a se zájmem a pobavením sledovali podivný tanec těch dvou. V jednu chvíli sameček uklouzl a roztočená partnerka si toho nevšimla. A už ho měla za zády. Zachytil jí plodidlovými nožkami a okamžitě začal kopulaci. ,,Jé, jé, ještě!“ vzdychala. Bylo to úplně jiné, když ho neviděla. Pro tuto chvíli se s ním milovala a i jeho milovala. Najednou bylo ticho. Za zády nic necítila. Podívala se pod list. Ležel dole v trávě, bez známek života. ,,Ti chlapi dneska vůbec nic nevydrží.“ Okolo ní zbyly jenom samičky. Měly výrazy důležitých, ustaraných a strhaných matek. Rozlétávaly se po okolí a hledaly místo, kde by svá oplodněná vajíčka snesly. Některá do vody, jiná pod vodu, nebo jen tak do trávy. Ona se rozhodla, že své potomky naklade pod vodu. Instinktivně cítila, že tam jim bude nejlépe. Po vysilujícím výkonu se sotva hýbala. Poznala, že se blíží její konec. Ještě ne, ještě toho musí přece tolik zařídit. ,,Je tady někdo zodpovědný?“ zakřičela, co jí síly stačily. ,,Tak haló! Je tady někde nějakej ouřada?“
Z pod listu se vynořila klepeta roháče. ,,Co votravujou, ženská?“ zahuhňal roháč a zhluboka zívl.
,,Cítím, že se blíží můj konec a ráda bych si uspořádala svoje věci. Dědictví, a tak. Porodila jsem spoustu potomků a chci je podělit, aby se po mojí smrti nehádali.“
,,Tak mi nadiktujte jejich jména a seznam toho, co jim chcete odkázat. A rychle. Spěchám na konferenci.“
,,Ale já neznám jejich jména. Je jich tolik. Zkusila jsem je číslovat, ale u čísla třistatřicettři jsem si vzpomněla na říkanku o těch stříbrných stříkačkách a několik stovek vajíček mi mezi tím vyklouzlo a už jsem je nedokázala dál číslovat. A o jakým majetku to mluvíte? Já přece nic nemám!“
,,Tak co mě sakra otravujete? Jedině, že by jste měla nějaký dluhy, ale to nebude Váš případ. Na vyplacení porodnýho, nebo dávek, nebo důchodu máme třicet dní a to se Vás taky netýká. Radu Vám ovšem dám. Zajděte si za hrobaříkem.“ To byla poslední slova roháčova. Pak rozevřel krovky, roztáhl křídla a byl pryč.
Letěla nízko nad zemí, rozhodnuta, stůj co stůj, najít hrobaříka. Copak pro ní bude asi mít, když jí k němu posílá samotný pan roháč? A už ho vidí. Obchází mršinu rejska a mne si spokojeně dlaně. Sotva u něj přistála, šlehl po ní okem a hned jí podává lopatku. ,,Běž si ho vykopat tam co kopou ostatní.“ řekl znuděně. ,,Kdypak už tohle skončí? Je vás tolik! Já stihnu pohřbít ještě tak tři sta generací Tvých potomků. To je dřina!“
Dobelhala se k ostatním svého druhu, zabořila lopatku do hlíny a zemdlelá upadla. ,,Co je tohle za život? Ještě nikdy jsem nebyla na večeři! Vždyť já vlastně ještě nikdy nevzala sousto do úst! Proč? Já nechci být JEPICE!“ zašeptala a jen stěží dýchala.
Život nikoho z nás by neměl být tak utrápený, bez radosti, bez požitků a vydřený až do posledního vydechnutí. Jsme na světě jen na chvíli. Na návštěvě. A k návštěvám se patří chovat slušně a s úctou. Nedovolme, aby lidé umírali bez pomoci a v bídě.