Probírala se dál svým seznamem a napočítala suma sumárum dvacet tři lidiček. Kdyby všichni vyrazili do lesa do Mníšku, zaplnili by Máťův autobus skoro do poloviny. To by byly krásný výlety, napadlo ji. Musí to někdy na schůzi jejich patra navrhnout. Za seznamem jmen si udělala tři svislé čáry a zapsala do nich NE, ANO a MŮŽE. A hned začala kolonky doplňovat. Ze všeho nejdříve proškrtla všechny položky u sebe a u Máti. Pak zbavila zodpovědnosti dědu Havránka, Jirku Pacáka a samozřejmě paní Lexovou. Své podezření dále zúžila o tři děti, které ještě nechodili do školy, o ležáka pana Šturzu, kterého přebaluje jeho žena a o pana Nádvorníka, který je již dva měsíce na dovolené. Ve vazební věznici na Pankráci. V seznamu jí zbývalo ještě třináct jmen. Bude to fuška, ale aspoň ví, kterým směrem má zaměřit svou pozornost.
Hildegarda si uvaří kávu, postaví jí na parapet a chce usednout do křesla. Znovu zaslechne bouchnutí záchodových dveří. Z bytu se vyřítí jako dělová koule a už láme kliku toalety. ÁÁÁÁU! Je obsazeno. Klika i dveře zůstaly na místě a paní Hilda si s bolestným šklebem v obličeji mne zápěstí pravé ruky. Zatraceně! To je ale bolest. Pořád ještě s grimasou hodnou čarodějnice první kategorie, kouká do očí paní učitelce Jonákové. „No nazdar!“ vyklouzne z úst paní Beníškové. „No nazdar!“ odpovídá paní učitelka a mizí s úsměvem za dveřmi své garsonky. Hilda vklouzne do místnosti, ze zvyku se posadí a pochvaluje si, že na dveřích nic nepřibylo. Má radost, že vše ohlídala. „No nazdar!“ Hilda se dívá na svou poslední odpověď a nevěří vlastním očím. Je tam červeně opraveno pět chyb a na samém konci na ní špulí svůj pupek pětikoule. Dokonce je za ní i parafa ve tvaru J. Paní Hilda nemá pochybnosti o tom, kdo její písemku opravil. Rudá studem vychází na chodbu pavlače. Ještě pořád si při chůzi mne pravou ruku. Ramenem strká do dveří, ale ty jsou zabouchnuté. Loví v kapsách sukně, ale na klíče nenarazí. Protočily se jí panenky. „Ne, ne, ne!“ úpí. „To si nezasloužím!“ Dojde k otevřenému oknu, napije se kávy a otáčí se k parapetu zády. Je sice při těle, ale to by v tom byl čert, aby se nedostala přes parapet domů. Chce se vzepřít, ale pravá ruka bolí a nedá se s ní počítat. Zády to tedy nepůjde. Otáčí se k oknu čelem. Že by se pokusila nasoukat dovnitř po hlavě? Mohla by to zvládnout. Bude se přidržovat jednou rukou. No a co, že při tom bude vypadat jako lachtan? Nikde nikdo, hurá do toho. Dodává si odvahu Hilda. Předkloní se nad parapet a pokouší se přenést váhu svého těla do jeho horní poloviny. Teď visí na rámu okna jako houpačka. Vlasy a hlavu zamotané v zácloně a tělo se neustále kymácí hned do místnosti a hned zase na pavlač. Podívaná, za kterou se jinde ve světě platí drahé vstupné má v tuto chvíli pár sousedů zcela zdarma. A dokonce z první řady. To ovšem paní Hilda netuší. Nedokáže se pohnout dopředu ani do zadu, jenom se kymácí a diváci jsou jako myšky. Jenom posuňky si navzájem sdělují schválnosti, které by mohli paní Hildě provést. Jeden z přihlížejících už situaci nezvládá a vyprskne. Pavlač se v okamžiku otřásá hurónským smíchem. Jako oživlá rybka vklouzává tělo paní Hildy do bytu. Porazila židli, na které před časem hlídkovala a nemá odvahu zvednout se ze země. Natožpak vystrčit hlavu z okna.
Dnes přichází pan Beníšek domů pozdě. Kolega, který ho měl střídat, nedorazil do služby. V obývacím pokoji narazil na Hildegardu, která na něj ve tmě čekala. Lehce v něm hrklo. To to zase schytá. Ale Hilda se usmívá. Tváří se jako v dobách, kdy jí poznal. Z dob, kdy se do ní zamiloval na celý život. „Dáš si řízek, Máťo? Bude čerstvej. Teprve budu smažit.“ Manžel se nenechá dvakrát přemlouvat a okamžitě souhlasí. Ten den se nakonec přece jen vydařil. Hilda usíná spokojená.
Je tady opět ráno. Zase stejná pavlač, zase stejní lidé, zase stejná fronta. Paní Hilda se staví na její konec. Všichni se usmívají a dávají jí přednost. A tak, aniž by to čekala tak rychle, je v kabince, sedí na míse a kouká na dveře. DEJ MI MLÍČKO! J.B. Nemůže uvěřit vlastním očím. ANO, ano, to je její Máťa! To on jí psal všechny ty urážlivé zprávy. Němá úžasem z nečekaného zjištění a s podlamujícími se koleny přichází domů Je tu sama. Na stole v kuchyni leží list papíru. Je od něj.
„Milá Hildo, netušil jsem, jaké věci se budou dít okolo obyčejné pohádky o kohoutkovi a slepičce. Na záchod chodím v noci, když všichni spí. Beru si noviny. Tehdy jsem je zapomněl, ale měl jsem tužku. A tak když může být Plzeň městem evropské kultury, proč by jsme nemohli mít kulturu i my, tady, v Praze? A tak jsem začal psát pohádku. Chtěl jsem po částech, že se třeba někdo přidá. Netušil jsem ovšem, že to budeš Ty, a že budeš takhle vztahovačná. Odjel jsem. Až se uklidníš, zavolej mi a já se vrátím. M.“
Hildegarda Beníšková vzala do ruky telefon a začala vytáčet číslo. Ještě se nestačil hovor uskutečnit a z paní Hildy vyjelo: ,, Já jsem ale KRÁVA…“
Na pavlači bylo možné zaslechnout slabý potlesk.