Nedaleko smíchovského nádraží jsem potkal kamaráda. Věděl jsem, že je, jak se říká, z Mokré čtvrti. Tím mi byl dnes ovšem mnohem bližší, než v dobách, kdy jsem měl nad ním navrch. Pozval mě na pivo a já z něj během chvíle vytáhl všechny informace, které mě zajímaly. Když jsme se rozloučili, už jsem věděl, kde se můžu najíst ve všední den, kde o víkendu a což bylo velmi důležité, kde můžu na noc složit hlavu za minimální peníz. V povznesené náladě jsem si udělal pohodlíčko na lavičce v parku u nádraží. Sluníčko svítilo a já pod jeho teplým dohledem usnul vyčerpáním. Vzbudil jsem se vcelku pozdě. Když jsem se rozhlédl, všiml jsem si, že z obou stran u mě sedí kněžky lásky. O dvě lavičky dál nás pozorovali dva páry očí, které patřili pastevcům mých sousedek. Chuděry si myslely, že tam vyspává opici nějaký strejda, kterému ujel poslední vlak. Nedal jsem jim vydělat. Hodil jsem batoh na záda a spěchal k nejbližší zastávce. Na noclehárnu je dnes už pozdě.
Další den jsem si došel na gáblík do nízkoprahového centra, kde byli všichni milí a vstřícní. Stejně jako v běžném životě, je i tady nutné odhodit zábrany a stud. Udělám první krok, protože musím a jsem součástí té nekonečné řady lidí, kteří jsou na tom ve většině případů hůře než já. Jsou na ulici již příliš dlouho a cesta vedoucí zpět se jim den ode dne vzdaluje, místo aby se přibližovala. Někteří se pohybují jako oživlé příšerky z druhořadých hororů. Cítím s nimi, ale neumím pomoci sám sobě a tak se jen přihlouple usmívám. Po obědě jedu do Holešovic, abych zjistil, jak to funguje na noclehárně Armády spásy. Dozvím se, že je tam místo asi pro čtyřicet mužů a patnáct žen. Otevírá se okolo deváté hodiny večer a pouští se tam z fronty stojící zájemci až do naplnění kapacity. Pak se zavřou vrata, a kdo zůstane za nimi, má tu noc prostě smůlu. Mockrát se mi stalo, že jsem zůstal za branou, mockrát jsem zůstal před ní. Jednou mě dokonce vrata šťouchla do nosu, když se se skřípotem zavírala. Chce se mi vzteky brečet, ale není na to čas. Musím rychle hledat azyl jinde. Zažil jsem dny, kdy jsem byl ve frontě od oběda a čekal celých osm hodin, než začnou vpouštět lidi na nocleh. Někdy ani tak dlouhá doba nestačila. Byli tam potřební a ještě potřebnější. A byli tam privilegovaní a ještě privilegovanější. Těsně před devátou se vyrojili vozíčkáři a jejich doprovod, který nezřídka začal pečovat o invalidu až před vraty noclehárny. A tak i když jsem byl ve frontě dvacátý a do čtyřiceti umím počítat vcelku bez chyb, postel na mě nezbyla.
V noclehárně nás spí na jednom pokoji asi čtyřiadvacet. Je to směs zápachů, zpocených těl a špinavého prádla. Výhodou je sprcha, teplo a únava, při které nemám čas vnímat negativní stránky společného spaní. Nevýhodou je ranní vstávání. Budíček je v šest a je jedno, jestli je všední den nebo neděle. Zjistil jsem, že Naděje poskytuje ubytování v noclehárnách bez fronty na dobu až jednoho roku. Přihlásil jsem se do pořadníku a čekám na zavolání. Netrvá to dlouho a jsem klientem noclehárny Naděje, kousek od Botanické zahrady v ulici Na slupi.
Opět se sem pouští večer a odejít se musí ráno. Nemusím ovšem nikde stát frontu a být napjatý, jestli budu mít postel nebo nebudu. Mám vlastní skříňku na zámek a na pokoji nás je pouze osm. Jako parta lidí si docela vyhovujeme. Někdo se nekamarádí se sprchou, někdo okolo sebe hromadí sběr a jiný třeba pořád kašle. Dá se to vydržet. Jednomu z ubytovaných skončil pobyt a nám přibyl na pokoj občan jedné z méně oblíbených menšin. Po dvou dnech nočních služeb, kdy jsem nemohl na noclehárnu, se vracím ke své posteli a zjišťuji, že mi chybí polštář. Náš nový ubytovaný má na své posteli dva. Nemám dost odvahy se mu postavit a říct si o něj. Pod hlavu si dávám ručník a svetr a spí se mi vcelku dobře. Při kontrole další den zjišťuje vedoucí noclehárny, že nemám polštář a dělá z toho problém. Řeknu mu, co se stalo a na kobereček jde pro změnu Rom. Vzteky mlátí židlemi, stolem a vším co mu přijde pod ruku. Vyhrožuje mi, že jestliže ho vyhodí z ubytovny, tak mě podřízne. Myslím si, že je to zvláštní doba, ve které žijeme. Jeden člověk dokáže změnit atmosféru na celém pokoji. Už se netěším domů, až si lehnu, těším se na budíček, až budu muset odejít. Další den mi ostatní spolubydlící ukázali, co je to solidarita. U našeho společného nekamaráda je na posteli osm polštářů. Všichni mají pod hlavou ručníky. Cítím, že v tom nejsem sám a jako tým dostáváme pokoj zase pod kontrolu. Řeknete si, že byste se takovou banalitou ani nezabývali, ale pro člověka z ulice je každá sebemenší drobnost, která naruší klid v jeho životě, mnohdy zásadní.
Strávil jsem jednu noc na lodi Hermes. Ta zkušenost byla pro mě asi ta nejhorší. Ztrácíte tam identitu. Nikdo Vás už nebere jako člověka v nouzi, který si přišel pro pomoc. Tady už neplatí oslovení pane, tady už se na lidi prostě houká příjmením. Dostal jsem žeton na sprchu. Je povinná. Vůbec mi nevadí, že se sprchovat musím, ale nedostal jsem ručník, protože prý zrovna nejsou a tak se nemám do čeho utřít. Když ráno nenajdou v kasičce od sprchy žeton s mým číslem, nepovolí mi tu příště přespat. Stojím v rouše Adamově před sprchami, kde je až po kotníky špinavá voda, kterou nestačí kanálky odebírat, a ztrácím do sprchování chuť. O žeton si říká nějaký mouřenín a tak mu ho vcelku rád předávám. V kajutě je osm lůžek. Podél stěn vždy tři nad sebou a v čele kajuty dvě. Opravdu jsem na lodi. Nikdo se s nikým nebaví a pro mě to jsou úplně cizí lidé. Neznám je ani od vidění. Každý má prostě svoje místo, které si oblíbí a v jehož okolí pak tráví i převážnou část dne. Není kam dát osobní věci a tak je mám všechny u sebe na úzkém lůžku. Večerku i budíček ohlašuje lodní siréna. Možná, že jsem usnul, ale je docela dobře možné, že se mi to jenom zdálo. Úplně nejvyšším levelem je pro bezdomovce pobyt v azylovém domě.
Příště: Azylový dům