Zvykl jsem si na život v noclehárně. Hlavně na tu partu chlapů, kteří pro mě představovali rodinu. Bydlení v ubytovnách charity má svá pravidla. Některá jsou z pochopitelných důvodů nutná a přijatelná, některá jsou, bohužel, pro spoustu z nás dost krutá. Jedním z nich je i časové omezení. Délka pobytu je v jednotlivých zařízeních stanovena různě. Někde je to pár týdnů, někde měsíců, ale maximální délka je jeden rok. Můžete se tam znovu přihlásit, ale musí uplynout zase několik měsíců až rok. Mezitím se žije opět na ulici a z ní cesta nahoru nevede. Život na těchto typech ubytoven letí nějak rychleji. Kdo má to štěstí, že sežene práci a dokáže si dávat stranou peníze na komerční bydlení, má budoucnost jednodušší. Pro mnohé, pro mě samozřejmě také, je to noční můra. A tak jsem si včas podal žádost na místo v azylovém domě. Bylo mi řečeno, že jsem šestý v pořadí a ať mám trpělivost. Podlomily se mi nohy a sedl jsem si na zadek, když mi za dva dny volali, že jestli tedy vážně chci, že se můžu ubytovat v azylovém domě na Žižkově. Na můj dotaz, že jsem byl šestý v pořadí, jestli tam nevypukla nějaká epidemie, mor, nebo ebola, mě uklidnili, že jsem prostě jenom první ze seznamu, kdo na sebe nechal kontakt a kdo telefon zvedl. Hurá! Jsem na ubytovně, kde můžu být dvacet čtyři hodin denně! Šel jsem si k Bulharovi vyzvednout ubytovací poukaz. A ejhle. Každé plus má své mínus. Ubytováním na azyláku ztrácím možnost stravování v nízkoprahovém centru. Už se musím o svůj žaludek postarat sám. Jsem trestán za to, že budu mít lepší bydlení. Celou cestu na azylák na to musím myslet. Vážím i s postelí padesát kilo, jsem diabetik na inzulínu a bez pravidelné stravy půjdou hodnoty mých dlouhodobých glukovanů pěkně do háje. Vzpomínám si na Alexandra Dumase staršího a jeho Tři mušketýry. Gaskoněc D´Artagnan tam říká, že kdo spí, ten obědvá. Budu tedy hodně spát, tím zaženu svůj hlad. V azyláku se mě ujímá paní vedoucí a po vyplnění nezbytných dotazníků, mi dá přečíst ubytovací řád. Žádný alkohol, v deset večerka, povinné rajóny. Za jakékoli porušení hrozí ukončení pobytu. Rád podepisuji. Jsem nekonfliktní a přizpůsobivý. Vede mě na pokoj číslo 8. Jsou tam čtyři palandy, osm plechových skříněk, stůl u okna se třemi židlemi, lednice a komoda na trvanlivé potraviny. Pokoj je prázdný. Jsem tu sám. Omyl! Na horní palandě u okna se začíná vlnit deka. Vykukuje z ní mně povědomá hlava. Znám ji z dob, kdy jsem taxikařil a jezdil pro několik gay podniků. Zdravím ho a Tonda se usmívá. Poznal mě. Jsem rád, že první spolubydlící, kterého potkávám, mi není cizí. Sice se mnou nejezdil, ale potkávali jsme se. Po několika minutách řeči, kdy jsme zavzpomínali, zanadávali a dokonce se i zasmáli, mě provádí po mém novém domově. Není to tu velké, takže za minutku sedíme na pavlači a kouříme. Vypráví mi o lidech, které teprve poznám. Nepatřím mezi ty, kdo bez vlastního poznání přejímají názory druhých. Dozvídám se, kdo donáší paní vedoucí na druhé, kdo je gay, kdo dělá špatně rajóny, který recepční je prima a na koho si dát pozor. Všechno nakonec poznám sám.
S ohledem na délku příspěvku si můžete přečíst závěr ve čtvrtek, 24.7.2014, pod stejným názvem, s označením 3B/3.
Máte-li zájem, můžete i jiné moje aktivity sledovat na stránkách Facebook: Nejlépe se odráží ode dna