Já: Ahoj Z. Tak už uběhlo více jak čtvrt roku od chvíle, kdy jsme spolu vedli debatu. Rád bych se Tě proto, znovu na něco zeptal.
Z.: Proboha, děláš, jako by jsme se mezitím neviděli. Dyť Tě mám pořád za zadkem.
Já: No ano, nepopírám. Ale neřešili jsme spolu nic důležitého. Chtěl jsem se Tě zeptat, jaký je Tvůj názor na aféru pana Růžičky.
Z.: Přines pivo a já pak otevřu stavidla.
Nerad, ale přináším pivo. Všimli jste si, že jediný, kdo platí, jsem z nás dvou vždycky já? Z. vzal půllitr, přiložil ho k ústům a během pár vteřin mi podává prázdnou sklenici.
Z.: Tak kde je to pivo? A přines velký. Tohle je pro děti.
Já: Vždyť to bylo půl litru.
Na výčepním jsem vyprosil tupláka. Musel pro sklenici do skladu a naúčtoval mi dost velkou přirážku. Z. evidentně pookřál. Zhluboka se napil.
Z.: Maj ho zatraceně dobrý. Tak ten Růža. Jó, ten si tedy zavařil. Víš, je to jako nemoc. Vezmeš jednou, nikdo se nic nedoví a pak tomu podlehneš. Některý lidi pak už ani nedokážou myslet na práci jinak, než co z toho kouká navíc. Dobře se to kritizuje nám, co jsme nikdy neměli práci, kde by sme mohli rozhodovat a ovlivňovat. Ale sme jenom obyčejný lidi. S chybama. Já bych asi taky chodil s vytahanou kapsou. Vždycky se říkalo, hloupej kdo dává, hloupější kdo nebere.
Já: Počkej, brzdi. Takže Ty to neodsuzuješ? Ty ho snad ještě obdivuješ? Měl jsem pocit, že jsi morálka sama.
Z.: No to sem. Ale možná proto, že nemám příležitost. Podívej se na všechny ty one man show v naší politice. Berou na komunální úrovni, berou ve vysoký politice. Třeba hejtmani. Není tady nikdo, kdo by kontroloval jejich rozhodnutí. A ne až skončí mandát a začne audit nařízený novým funkcionářem. Hned. Když nemá společnost na to, aby odolala svodům peněz, nemaj je ani vysoko postavený šíbři. A vem si samosoudce. Blbě se vyspí a máš flastr, že se z něj…
Já: Neříkej to přede mnou. Mám citlivý žaludek. Z toho co jsi řekl, mi vychází, že ten problém vlastně nemá řešení. Je to začarovaný kruh.
Z.: Děláš, jako by ses nikdy nepodělal. Všechno musí mít řešení. Já bych všem státním úředníkům, všem funkcionářům, všem lidem co rozdávaj, nebo přijímaj dotace, prostě všem vytvořil zákon. Vlastně dva. Za prvý. Všechna rozhodnutí, který se týkají peněz musí schválit minimálně dva lidi, který za ně budou zodpovědný. Všechny soudní spory by museli řešit dva soudci. Prostě všude a ve všem dva. Za druhý. Sněmovna schválí zákon, kde všichni předtím jmenovaný, dostanou dvojnásobnej flastr. Stát jim zabaví veškerej majetek i z doby než vstoupili do politiky. A třeba i převedenej z taktickejch důvodů. Mohlo by se to jmenovat dvojkovej zákon. Rozhoduješ, máš práva a taky dvojitou zodpovědnost.
Já: No, zní to vcelku zajímavě a rozumně. Ale jsi fantasta, jestli si myslíš, že by poslanci takový zákon schválili.
Z.: Kdyby ho neschválili, tak by na sebe ukázali. Křičeli by do celýho světa. Krademe jak straky, my takový zákony nechceme! My jenom imunitu! To by sme je pak hnali s potěchem…
Já: Říká se potěhem. A bez předložky.
Z.: Kdybys mě nechal domluvit. S potěchem lidu. To je jako básnickej obrat, víš.
Mezi řečí pan Z. vypil tupláka. Dojdu ještě pro jednoho a poptám se ho na další téma. Mám totiž pocit, že dnes má obzvláště upovídanou náladu.