Rok 1989 mě zastihl v ČKD Lokomotivka. Pracoval jsem tam jako dispečer strojů a zařízení. Dříve by se jednoduše řeklo, zakládal jsem kopíráky. V době přezaměstnanosti to nebylo nic neobvyklého. V kanceláři jsme byli čtyři a nepsaným pravidlem bylo, že každý papír, který se ocitl na našem stole, musel mít otisk prstů všech přítomných.
V té době jsem se aktivně účastnil Palachova týdne i demonstrací k výročí srpnové okupace. Když se nad tím tak zamýšlím, těchto akcí se lidé účastnili z několika důvodů. 1.- aktivní disidenti a zastánci svobody; 2.- zvědavci; 3.- zájemci o vzrušení a adrenalin; 4.- ti, co přišli omylem a konečně 5.- fízlové, špiclové a agenti. Já jsem patřil nejvíce do druhé a třetí skupiny. Kde jinde se mohl člověk aktivně postavit té represivní státní moci – policii, nežli právě tam, a zažít tu zdánlivou anonymitu davu. Až na třetím místě byla touha po svobodě. Ve zmiňovaném období jsem z fabriky spěchal na Václavské náměstí a několikrát jsem strhl různými hesly těch několik tisíc lidí ke skandování. Byly to krásné chvíle.
V roce 1968 jsem byl již na světě, ale bohužel nepatřím mezi tu většinu hvězd, která si pamatuje, co dělala mezi prvním a druhým rokem svého života, abych mohl zasvěceně vzpomínat a oslňovat svými zážitky při lezení po ocelovém tanku. Vlastně si ani nejsem schopen vybavit svou první vzpomínku. Nevím totiž, která je ta první a nevím, do kterého roku ji tedy zařadit.
A tak jsem demonstroval a byl nadšený. Tedy pouze do chvíle, kdy mi náš pátý kolega, který chodil na odpolední a kterému jsme říkali Meresjev, chodil o dvou francouzských holích, řekl, abych se zdržel v práci déle a bral telefony, protože jejich milicionářská buňka bude zkoumat videa z demonstrací, jestli tam náhodou nepoznají někoho z fabriky. Srdce se mi zastavilo. Tohle bude můj konec. Meresjevovi jsem často vařil kávu. Většinou jsme sesypali lógr z ranního turka a ten potom, usušený na radiátoru nabízeli právě jemu, jako brazilskou exklusiv. Vždycky si pomlaskával, tak snad mě neshodí. Dopadlo to dobře. Meresjev si zapomněl v kanceláři brýle a místo projekce, sledoval rozmazaný pohyb za oknem. Horká půda pod nohama mě přiměla změnit pracoviště. V září jsem nastoupil u Pohřební služby.
Dostal jsem místo v budově ředitelství na Staroměstském náměstí. V technickém oddělení. Krátce po mém nástupu se několikrát za sebou nedostavil do práce Cikán, který vytápěl kanceláře, a tak jsem práci topiče vykonával jako vedlejšák já. Byl to príma přivýdělek a nemusel jsem mu věnovat, mimo svou pracovní dobu, příliš času. Aniž bych to v té době tušil, bylo to vlastně stylové zaměstnání, které mohlo předurčit mou budoucí kariéru. Přišel listopad. Byl jsem zvyklý trávit víkendy doma s knížkou. Knihy byly a jsou mým koníčkem. Na zprávy jsem se v té době nekoukal. Obsahovaly stejně jenom údernické reportáže a schůze různých soudružských organizací. Zpráv jsem si užil dost na vojně. Byl jsem u PCP, což byl nástupce zaniklých PTP. Složení vojáků bylo obdobné. Delikventi, politicky nespolehliví, bigotní věřící a samozřejmě stavební odborníci. Bez nich by ta kasárna, co jsme stavěli, nestála. A důstojníci, jako kdyby vypadli ze stránek Švandrlíkových Černých baronů. Měli jsme tam dva adventisty, kterým zakazovala víra pracovat v sobotu. Každé pondělí dostávali kázeňské tresty za neplnění povinností. Nepomohli jim ani jejich nabídky práce přes noc, o nedělích a stálá účast při vykládce vagónů. V dnešní době nabídka, po které by skočil každý podnikatel, ale naši důstojníci na ni neslyšeli. Nevím, jak se oběma chlapcům podařilo v sobotu zmizet, snad na dámské záchody, ale objevili se vždy až s úderem půlnoci. Mohou být rádi, že byla zrušena povinná vojenská služba, protože by asi pořád ještě nasluhovali za udělené dny vězení.
Díky poloze kanceláří ředitelství jsem byl v pondělí 20. listopadu ohromen velikostí transparentů na UMPRUM a Filosofické fakultě, spoustou mladých lidí rozdávajících letáky a trikolóry. Také jsem jednu získal a ihned si ji přišpendlil na klopu kabátu. Ten den jsem byl na ředitelství Pohřební služby bezpochyby prvním, kdo se veřejně přihlásil ke stávce. Od tohoto dne jsem nevynechal jedinou demonstraci a byl jsem pyšný na to, že jsem Čech. Moc rád bych ten pocit pýchy k tomuto národu zažil ještě jednou, dříve, než mě vynesou moji následovníci z Pohřební služby.