Každý, kdo se ocitne v potížích, potřebuje práci, peníze, nebo prostě jenom získat pracovní návyky, může každý všední den, přesně v 11 hodin, navštívit výdejnu Nového Prostoru v Řeznické ulici 14 v Praze 2. Stačí doklad totožnosti a za hodinu je z něj prodejce, který dostane tři časopisy do startu a příležitost. Technologií prodeje, chováním prodejců a jejich vztahu k zákazníkům bych se chtěl věnovat někdy v budoucnu samostatným příspěvkem. Nečekejte okamžitě tisícové výdělky. Všechno má svůj čas. Je potřeba i velká trpělivost.
Stará se tam o nás rychlá rota styčných důstojníků ve složení paní Stáňa, slečna Bára a pan Jiří. Doplňuje je ještě paní Iva, která je tak trochu z kanceláře. Všichni čtyři jsou prima a mají můj obdiv. Dvacetkrát za hodinu odpovídají na stejnou otázku, někdy i třikrát během minuty jednomu prodejci. S úsměvem na tváři. Já už bych asi střílel, mít zbrojní průkaz. Při vydání nového čísla se setkáváme i s Tomášem, šéfredaktorem časopisu. Informuje nás o článcích a tématech, která se tam objevují a dozvídáme se i něco o chystaném čísle. Na tyto schůzky s ním chodí i jeho fenečka (snad mi tento termín pan Z. S. odpustí, proto, že já jsem také Z. S.) Evička. Evička je z útulku, je pouliční směska a je velmi přítulná. Jakmile někdo z prodejců žvýká nějakou potravu, je jeho nejmilejším kamarádem. Tomáš toho má moc, a tak jsem zažil, že odešel po jedné poradě a nezbytných cigaretách, kdy se snaží vytáhnout z prodejců nějaké informace do uličníku (str. 7 NP), sám. Evička se v té době kámošila s přežvýkavcem, který se jí snažil přilepšit. Když zjistila, že je sirotek, běhala půl hodiny z výdejny na ulici a zase zpět. Čekal jsem, jak to dopadne. Samozřejmě happy end. Tomáš vybíhá zpoza rohu a šťastná Evička se řítí za ním. Prostě obyčejný den.
Na výdejně Nového Prostoru je narváno. Začíná první ročník letní soutěže po stopách Kryštofa Kolumba. Je tu nezvyklá výzdoba. Na zdech visí rybářské sítě, kormidla, pirátské vlajky, kapitánské čepice, zaměstnanci jsou oblečeni do modrobílých triček, jako námořníci. Vyplouváme ze Španělska, a tak je atmosféra podmalována typickou jižanskou hudbou. Podávají se na párátkách nabodnuté olivy. Sto prodejců se jako mávnutím kouzelného proutku mění v děti. Každý den je jedna soutěžní otázka vztahující se k zemi, kde se právě nachází naše loď. Další, kvízová, bodovaná, má ukázat naše všeobecné znalosti. Dnes máme zodpovědět, jak se jmenoval první český prezident. Většina prodejců odpovídá správně, další se dušují, že to byl tatíček zakladatel.
,,Já tam napsal jenom zkratku T. G. M., uznáte mi to jako správnou odpověď?,“ prosí jeden z prodejců. Zaměstnanec za výdejním pultem kroutí hlavou. Tazatel je šokován, že nemá pravdu. Jako Hujer běhá po výdejně a každému říká, že to ale byla těžká otázka, že to byl pěkný chyták. Většina z nás, včetně zaměstnanců, se při soutěži náramně baví. Při otázce, kdo je autorem citátu „Veni, vidi, vici“ slyším z davu výkřiky typu: „To jsem řekl já!“, „Herodes!“, „Napoleon!“. V nastalém hluku zaniká správná odpověď. Při otázce, jak se nazývá tradiční japonský oděv, se mě zeptal kolega Honza. ,,Hele, Zdeňku, jaký i se píše ve slově kimono? Měkký, nebo tvrdý?“ Odpovídám mu, že to záleží na tom, v jakém je právě rozpoložení. Chvíli mu trvá, než můj žert pochopí. Soutěž mě baví do okamžiku, kdy se něco zvrtlo. Účastním se jí dál, ale bez ambicí. Už jenom když si musím jít koupit časopisy. Protože jde o první ročník, nedá se vyhnout některým omylům. Navíc je to jenom můj subjektivní názor. Po ukončení soutěže napíšu, co mi vadilo, do naší schránky vzkazů.
Nový prostor mají všichni prodejci rádi. Je prostě náš. Aniž by možná jeho zakladatelé tušili, razí heslo: ,,Kdo rychle dává, dvakrát dává“. V našich zeměpisných šířkách věc nevídaná. Vřele doporučuji zde pracovat, nebo ho číst. Je dobrý.