Zažil jsem tu situaci před více než dvěma lety. Musím říci, že ten čas letí. Připadá mi to jako včera a spoustu s tím spojených okamžiků mám živě před očima. Není až tak podstatné, co bylo příčinou hledání mé nové postele. Podstatné je, že se jí stala naše stověžatá matička. Takových možností a přitom tak málo vědomostí. Na ulici se člověk neocitá zase tak často, aby měl zkušenosti, nebo aby po nich dopředu pátral. Všichni si myslíme, že nám se to nemůže stát.
Vyplivnut prskajícím domem, ocitám se s batůžkem na ulici. Mám v něm kartáček na zuby, pastu, knížku, trenýrky a pár ponožek. Až časem zjišťuji, že to není pár. No nevadí, dnes je móda taková, že určitě nebudu budit pozornost. Rozhlížím se. Tendence většiny z nás, je zůstat někde poblíž, nejlépe přímo v domě. Kočárkárna, prádelna, sklepy nebo kotelna. Problém je, že nemám klíče. Buď jsem je nechal doma, nebo hodil do schránky. Už si nevzpomínám. Vybavuje se mi zápach z nočních tramvají a autobusů. Co kdybych si tam taky trochu zasmrděl? Skvělý nápad. Přečkám noc a ráno, jak se říká, moudřejší večera. Rozhodnu se pro autobus. Budu pendlovat z Jižního Města do Čakovic, sem a zase tam. Těším se, že si zdřímnu. Nepodařilo se mi naspat ani jednu hodinu do zásoby. Včera jsem ještě nevěděl, že se mi to dnes bude hodit. Sakra, sakra. Vím, že klít se nemá, ale autobus je nacpaný až po střechu. Chtěl jsem si přece sednout, snad i lehnout. Všichni jedou asi na konečnou. Nikdo nevystupuje, jenom lidí pořád přibývá. Po dvaceti minutách jízdy opouštím autobus. Přecházím na druhou stranu silnice, abych se svezl zpátky do centra. Nejsem schopný pochopit cestující v autobuse. Proč mě nikdo nenechal odpočinout? Proč mi nenabídli sezení? V úvahách podobného typu mi rychle ubíhá čas. Spoj do centra odjel ze zastávky asi minutu před tím, než jsem se rozhodl využít jeho služeb. Vyzkouším pro změnu tramvaj.
Tramvaj je volnější a tak konečně nacházím místo na sezení. Tentokrát se vydávám na Barrandov. Zavírám oči a vzpomínám na moje oblíbené české filmy. ,,KONEČNÁÁÁ!!!“. Vkrádá se mi do snu. ,,KONEČNÁÁÁ!!!“. Tramvaják v uniformě se vůbec neusmívá. Asi ho bolí zuby, pomyslím si. Jako praštěný lopatou se vypotácím ven. I když je léto, je mi zima. Přejdu na nástupní zastávku a rozhodnu se nedívat do jízdního řádu. Prostě budu čekat. Zapálím si cigaretu. Přesvědčuji sám sebe, že kouřím pro zahřátí. Kde mě taková blbost napadla? Tramvaj se rozjíždí. Hurá, hurá, netrvalo to vůbec dlouho. Zvedám pravou nohu, připraven po otevření dveří vstoupit dovnitř. Řidič začíná zběsile cinkat a vůbec nezastavuje. Ztrácím rovnováhu, uskakuji, padám a nadávám. Prsty ukazuji známé gesto. Tak takhle to tedy je. Má první noc na ulici a řidič už poznal, že jsem bezdomovec. Cítím se zničený, ponížený a hlavně nechápu, jak mohl tak rychle poznat změnu, která mě potkala. Utěšuji se, že si na mě, až s ním budu jezdit častěji, zvykne. Sedám si na lavičku a čekám, až přijede další tramvaj. Slyším znovu cinkání. Vyskakuji a jejda, svítí sluníčko a na zastávku se blíží denní linka. Podle hodin je půl deváté. Kolik lidí mě asi vidělo tady spát? Stydím se.
Den uběhl jako voda a já byl zaměstnán sháněním potravy. Ve velkoměstě plném restaurací, bufetů a fastfoodů si připadáte jako poraněný dravec. Žaludek si zpívá a není jak ho utišit. Tedy je, ale jenom pro zasvěcené. Přichází další nekonečná noc. Jsem už chytřejší a tak si v jízdním řádu zjistím, jak dlouho trvá cesta noční tramvají na konečnou. Nařídím si budíka o deset minut dříve, než dojedeme do cíle. Vystoupím tak včas a budu se tvářit, jako že jdu domů. A pak zase, až se bude vracet, v klidu nastoupím. Řidič si nebude pamatovat cestujícího, kterého z tramvaje nevyhazuje. Nápad skvělý, ale má háček. Ze strachu, abych nepřeslechl budík, radši nespím. A tak se vozím noční Prahou, sem a tam. Ráno jsem utahaný jako pes. Jdu se vyspat do Sherwoodu k Hlavnímu nádraží. Leží tu spousta lidí. Nevím proč, ale všichni mají boty pod hlavou. Udělám totéž a teplé sluníčko je mi dekou. Několik nocí zkouším trik s budíkem, ale nejsem schopný se uvolnit a vyspat. Střídám tramvaje i autobusy. Jednu noc jsem se ocitl na bohnickém sídlišti. Vidím remízek, kde by se dalo najít místečko. Doufám, že tu nevenčí celá čtvrť svoje čtyřnohé miláčky. Jako Sherlock Holmes ohledávám vybraný travnatý plácek uprostřed porostu. Je čistý, docela málo mravenců a broučků. Zaujímám ležící polohu a chci usínat s pohledem na hvězdy. Otáčím hlavu k obloze. MLASK. O čelo se mi rozplácla dešťová kapka. Druhá, třetí. Začal slušný déšť. Rychle balím a pádím zpátky na zastávku. MHD je mi prostě souzená.
Příště: Objevil jsem noclehárny!