Postupně začínám poznávat své spolunocležníky, vlastně klienty azylového domu. Takové je moje nové označení ve společnosti. Zjišťuji, že zapamatovat si jména sedmi spolubydlících nebude nijak složité, neboť čtyři z nich se jmenují Pavel. Rozlišuji je podle věku. Nejstaršímu bylo již sedmdesát, je emigrant a čas tráví tak, že se snaží získat z Kanady miliony, které si tam, z kdo ví jakého důvodu, zapomněl. Další, říkám mu kuchař Pavel, tráví čas vařením a prací. Je u pracovní agentury a do práce odchází doslova na zavolání. Vrátí se třeba odpoledne a večer mu zavolají a jde zas. Proto si v každé volné chvilce připravuje proviant, aby v práci doplňoval energii. Problémem jeho a troufám si říci, že i ostatních je zapomnětlivost. Při vaření se každé dvě tři minutky rozlétnou dveře do pokoje a všichni momentální kuchaři se vracejí pro sůl, pepř, cibuli, brambory, polévku, máslo, sádlo a spoustu dalších nezbytností. Nevím proč, ale z pokoje si odnesou vždy jednu položku, aby se zase za okamžik vrátili pro tu další s patřičným bouchnutím dveří a hlasitým klením na svou sklerotickou palici. Když jsem přišel poprvé a byl v pokoji téměř sám, těšil jsem se, jak si po noční krásně odpočinu. Opak byl pravdou. Když jsem měl přes den volno, byl jsem na pokoji sám, když jsem byl po noční, byla účast na pokoji stoprocentní. Další Pavel spal pode mnou. Možná proto mi byl z Pavlů nejbližší. Jeho největším neduhem byly ztvrdlé paty u nohou a odstraňování této rohoviny. Z nedostatku k tomu potřebných pomůcek, dělal tuto činnost zásadně žiletkou. Zažil jsem okamžiky, kdy mu žiletka zajela hloub než bylo zdrávo. Při té vzpomínce mi i teď, s odstupem dvou let, pořád běhá mráz po zádech.
Další spolubydlící snad už jen okrajově. Je tam David, který přišel po mladíkovi, jehož jméno jsem si nezapamatoval. S nikým se nebavil, odcházel v noci a vracel se ráno. Do práce určitě nechodil. Za to David se vracel po večerce a půl hodiny nosil do pokoje starý papír, který prodával následující den do sběru. Bylo okolo toho spousty nepříjemností. Všem vadil nepořádek na pokoji a zápach, který byl z novinového a jiného, kdo víkde získaného papíru cítit. David trpěl noční můrou. Stalo se mi, že když jsem si potřeboval v průběhu noci odskočit a již jsem bral za kliku dveří, ozval se křik z jeho postele. ,,Nezabíjej mě! Nech mě být!“ Nato vyskočil a začal kolem sebe šermovat nožem. Já jediný jsem byl nadosah. Snad v polospánku proběhl kolem mě a zmizel v chodbě. Podobnou situaci jsem vnímal asi ještě třikrát, ale vždy z bezpečí své postele. Zajímavostí na pokoji byly budíky. Kdokoli si nařídil večer budík, vzbudil všechny ostatní, kromě majitele. Připadalo mi to komické, a tak jsem si já svůj mobil schovával pod polštář. Bohužel se mi párkrát stalo, že mě vzbudil až budík někoho jiného. Bydlel u nás taky Jiří. Můj největší kamarád, kterého jsem doslova donutil jít prodávat časopis Nový Prostor, za což mi ještě dnes děkuje. Pořád jsme kamarádi. Když jsem na azyláku doslova neměl co do úst, byl to on, kdo sám od sebe přišel a dal mi chleba, polévku, nebo paštiku. Považoval to za normální. Je to kluk, kterého si budu vždy vážit.
Na azylovém domě bylo osm pokojů. Byly tam tři osmilůžkové a jeden dvojlůžák. Ten neměl ani okno a jediný způsob větrání byly otevřené dveře do chodby. V souvislosti s kritikou mnohých politiků na komerční ubytovny a bohatnutí jejich majitelů na dávkách na bydlení, mě udivuje, že nikdo nekritizuje azylové domy. Každý klient musí zaplatit po třech měsících, kdy je bydlení levnější, tři tisíce korun měsíčně. To u pokoje, který nemá ani 30 m2, dělá dvacet čtyři tisíc korun. To by si ani komerční ubytovny nedovolily.
Máme tady tři sprchy, které mají zatahovací závěsy. Boxerky si svlékám, až když mám zataženo. Nejsem žádný exhibicionista a také se přirozeně stydím. Na azyláku jsou dvě televize. Jedna na recepci a druhá v kuchyňce. Každý den tu probíhá zdlouhavé vyjednávání jaký program a na které televizi se bude sledovat. Fanatici přebíhají z jedné místnosti do druhé a nakonec to končí vždy stejně. Na obou programech je zapnuto totéž. Naštěstí si mnohem raději čtu. V místní knihovně jsou většinou autoři, jejichž jména neznám. Když ano, je kniha v angličtině nebo slovenštině.
Samostatnou kapitolu by mohl tvořit personál azylového domu. Zmíním se však jen o jedné. Paní sociální pracovnici. Mladá, nijak hezká, ale pravděpodobně vítězka, přinejmenším krajského kola ve velikosti pozadí. Hlavu má již ve své kanceláři a na recepci pořád ještě odchází k všeobecnému jásotu její panímanda. Její úkol je zde jasný. Vybírat nájem a strašit klienty ukončením pobytu. Někde v dálce za těmito povinnostmi je její práce sociální. Stalo se mi, když jsem u ní jeden den na pravidelném pohovoru řešil nějaké sociální otázky a odcházel vcelku spokojen, našel jsem další den na recepci vzkaz: Zaplaťte do tří dnů dluh na nájmu, nebo bude váš pobyt ukončen! Mou důvěru tehdy ztratila definitivně. Ukončení pobytu v azylovém domě, kde jsem nebyl ani půl roku, uspíšila amnestie prezidenta Klause. Bylo potřeba spousty volných lůžek pro amnestované, a tak jsme se my, s malými restíky, museli rychle poroučet. Nemrzelo mě to. Začali přicházet muži, kteří na rychlovarnou konvici koukali jako na dílo ďábla a nemohli pochopit, jak to, že sporák hřeje a nikde nejsou vidět plamínky. Na elektrické plotýnky sahali zásadně dlaněmi, aby zjistili, jestli jsou již dostatečně rozpálené. A tak jsem opustil azylový dům, abych se mohl znovu vrátit na začátek. Na ulici.
Facebook: Nejlépe se odráží ode dna