Za dob mého hodování v charitativních nadacích a jiných organizacích jsem poznal několik různých kuchyní a stejný počet různých přístupů ke strávníkům. Byl jsem doslova švorc, a tak jsem doplňoval energii a kalorie, nebo snad gramkalorie, ve třech nejznámějších restauracích pro bezdomovce.
Ve všední dny jsem pravidelně navštěvoval nízkoprahové centrum Naděje, pod Bulharem. K snídani se u výdejního okénka podával chléb s pomazánkou. Bylo nás mnoho a pomazánky málo. Nikdy jsem vlastně opravdu nepoznal její chuť. Skýva šumavského bochníku ji vždy přebila. Ve vzácnějších dnech, nedokázal jsem nikdy s určitostí poznat, kdy nastane, byl k pití čaj. V těch zbývajících jakýsi instantní nápoj s jablečnou příchutí. Trvalo mi několik týdnů, než jsem si na jeho zvláštní aroma zvykl a dokázal ho vypít s úsměvem na tváři a bez husí kůže na jazyku. Přiznám se, že dnes bych si s chutí jeden dva hrnky tohoto moku dal. Mám asi masochistické sklony. Z hygienických důvodů naplňovali hrnky pouze zaměstnanci, kteří byli vyzbrojeni gumovými rukavicemi. Běda neznalému, nebo žíznivému, který se obsloužil sám a byl přistižen. Nebojte se, odešel se všemi údy; vztyčenými prsty však na něj hrozilo hned několik rukou a mluvčí jídelny přidala bezpočet nepublikovatelných výrazů. Při odběru namazaného krajíce, kdy každý sáhl po dvou největších, se na tácu začaly hromadit menší a menší kousky, čím dál více podobné patce. V tom okamžiku přestaly kuchařky doplňovat a čekaly, až zmizí i ty kojenecké porce. Většinou jsem měl smůlu, že jsem se právě v těchto okamžicích propracoval k odběrnímu okénku. Ostatní seděli, funěli a zapíjeli každé suché sousto, aby lépe padalo do krku a já po čtyřech hryzech a čtyřech locích vracel použitý hrnek k další recyklaci. K obědu bývaly těstoviny v omáčce, jednou týdně kuřecí vývar s krky. V ten den to vypadalo v jídelně jako v jeskyni neandrtálce. Všichni nořili ruce do misek, vyndávali kosti a snažili se zbytky svých zubů dostat z nich zapomenuté maso. Úžasná podívaná. Jídlo bylo možné odebrat pouze dvakrát denně, bez možnosti přídavku. Takže nevím, jaké lahůdky se podávaly k večeři.
O víkendech jsem byl strávníkem nejprve na Armádě spásy. Tam se vydávala polévka od jedenácti hodin. Tusarova ulice byla obležená lidmi, které jsem znal z Naděje a lidmi, které jsem neznal. Byla to docela slušná armáda kručících žaludků. Ten den to pro většinu z nás mělo být první setkání s talířem. Do jídelny se pouštělo o hodinu dříve a každý se snažil najít si u stolu co nejvýhodnější místo, aby byl co nejblíže výdejnímu okénku. Bylo možné si tu přidat, a tak strategie usazení hrála významnou roli. Vešlo se sem přes sto lidí a každý chtěl ukořistit alespoň dvě plnohodnotné porce. K polévce se rozdával chléb. Většinou dva krajíčky, při přídavku jen výjimečně. Starší hospodyně s ním šetřila, protože celými bochníky obdarovávala svoje oblíbence, kteří měli výsadní posed u stolů pro čtyři a ne u dlouhých řad, kde jsme seděli my ostatní. Nebylo jednoduché se s horkým talířem protáhnout úzkou mezerou mezi zadky již sedících abonentů. Bylo umění nezakopnout o nějaký batoh, nebo se nezamotat do povalující se igelitky. Občas se stalo, že část něčí polévky skončila na zádech nebo na krku sedícího. Bývaly z toho krátké a rychlé rvačky, kdy obsah talířů skončil všude možně na tělech soupeřů, jenom žaludkům se vyhnul. Návštěvy tohoto zařízení byly pro mě velmi skličující. Neměl jsem rád konflikty, které tam vznikaly.
Druhá návštěva, kterou jsem o víkendech absolvoval, byla u řádových sester Matky Terezy, v Praze 8. Předcházela jí ovšem dobrovolně povinná návštěva bohoslužby v kostele u Libeňského zámku. Příchozím tam jedna ze sester rozdávala potvrzení o návštěvě kostela, která se pak na jejich farnosti dala proměnit za nějaké bonusové cukrátko. Co se týče kvality polévek, byly sestry jednoznačně nejlepší. Zelňačka chutnala jako zelňačka, bramboračka byla jako od maminky a gulášová jako od kuchaře, co má nejméně dvě michelinské hvězdy. Polévky byly hutné, byl jich plný talíř a bylo možné si přidat. Chléb byl pro každého ve vrchovaté míře a čaj chutnal výborně. Jedinečné bylo i to, že zde fungovala obsluha a jídlo i pití jsme dostávali doslova pod nos. Jedinou nevýhodou bylo, že nám byla ještě před polévkou podávána další porce čtení z Bible, přestože jsme prošli pro mnohé z nás náročnou bohoslužbou. Jednoho zářijového dne, kdy se teploty blížily ke třicítce, jsem byl u sester na polévce a vybral si sezení v řadě u okna. Nedošlo mi, že sahara venku je ještě znásobena zavřenými okny a sálajícím sluncem, které nás pálilo do zad. Byli jsme propocení, a to jsme teprve poslouchali příběhy svatých. Při polévce to ovšem byla hotová katastrofa. Jako vždy jsme dostali téměř vařící porce a než jsem stačil spolknout jedno sousto, naplnil jsem potem dvojnásobek odebrané pochoutky. Za chvíli nám polévka tekla po stole, odkapávala na zem a okolo nás jako andělé létaly řádové sestry s hadry a kbelíkem. Nikdy neztrácely úsměv. Byl to ten den nekonečný a vyčerpávající boj. Jedlíci, kteří seděli u zdi, měli své talíře dávno prázdné, a protože od stolu nesměl nikdo odejít dříve, než dojedl poslední, koukali se na nás hodně naštvaně. My od oken jsme se ploužili ven jako po náročné bitvě a nebyli jsme schopni slova. Řádovým sestrám matky Terezy děkuji. Jsou jedničky, kterým jde opravdu o kvalitu.