Do restaurace Slunečná zahrada v Horních Měcholupech, jezdím rád. Chutná mi tady. Díky jejich kuchyni jsem přišel na to, že i ve veřejném stravování dokáží uvařit hovězí maso tak, že je stravitelné. Beze šlach a blan. Přímo se rozpadá na talíři. Hostů sem chodí málo a tak mám o existenci tohoto zařízení obavy. Velmi často tu jsem sám. Jednou jsem si k obědu objednal pivo na zapití a dostal jsem kyselý vzorek. To se mi ještě nikde nestalo. To pivo nemohlo stát v trubkách noc jednu, ale hned několik. Chodí sem asi jenom abstinenti, nebo školní zájezdy. Drobná vada na kráse. Hlavně, že jim v nějakých jiných trubkách nehnije třeba maso. Vaří tu totiž opravdu skvěle.
Když jsem u stolu sám, bez společnosti, rád si při jídle čtu. Již nevím, co to bylo za knihu, ale pravděpodobně byla velmi zajímavá, protože jsem vůbec nezaregistroval, že se restaurace nezvykle zaplnila. Vlastně bylo narváno. Jenom já jsem hájil stůl pro čtyři, sám pro sebe. Ne, nejsem válečník a bojovník, který brání pozice. Prostě mě noví návštěvníci ignorovali. To samé se ovšem nedalo říci o mně. Zaujali mě. Byli to pravé a levé ruce exekutora; vcelku hluční, hodně si podobní, sebejistí, zkrátka nadsamci. Každý, kdo nepatřil do jejich skupiny, byl póvl, dopředu ocejchován jako dlužník, jako parchant, jako šmejd. A nedlužíš-li teď, v brzku jistě budeš! My jsme páni, my rozhodujeme, my oceňujeme a v dražbách téměř zdarma nakupujeme, my jsme moc v této zemi. My likvidujeme. Jde z nich hrůza. Chovají se, jako kdyby nebyli homo sapiens. Jsou ještě nepojmenovaným druhem. Mimoděk mi sklouzne pohled oknem na parkoviště. Jestli mi náhodou někdo nezcizil moje auto. Rozšířily se mi zorničky. Takovou přehlídku luxusních aut jsem neviděl v nejlepším pražském autosalonu. Začínám se stydět za mojí Octávii. Tvářím se, že jsem přijel autobusem. Dokonce se snažím podle toho i natřásat. Je jim to šumák. Vůbec je nezajímám.
Na vyvýšené, jakoby jeviště, přichází ke stolu dva luxusně oblečení muži. V sále je najednou ticho. Všichni musí slyšet můj dech, moje bušení srdce. Přišli jejich nejvyšší. Šeptem si u servírky objednávají nejdražší jídla, pokud možno dvojité porce. Vypadá to, že u každého stolu sedí vedle vykonavatelů ještě jejich kápo. Chodí na jeviště s raportem a odchází s pokyny, co jejich skupiny čeká za výlety v následujících dnech. S adresami, kam pojedou plenit a ničit lidské životy. S posvěcením vládní garnitury, kterou jsme si ve svobodných volbách zvolili. I my, dlužníci. Uvědomuji si, že nás před nimi neochránila žádná vláda. Ani pravicová, ani levicová. Nejsme pro ně občany této země. Proč? Z malých dluhů dělají velké, z větších obrovské a z velkých nezaplatitelné. Komu to prospívá? Dívám se po těch monstrech a na poslední otázku mám odpověď. Sedí všude okolo mě. Jsem Robinson mezi kanibaly. Mezi nenažranými kanibaly.
Nevěřím vlastním uším. I mezi nimi jsou lidé!
,,Proč jsem nevybral peníze? Ta paní má poslední stadium rakoviny!“
,,Ale když jste s ní mluvil, tak asi ještě žije, nebo se, sakra, pletu?“
,,Ne, pane. Ale je na tom hodně špatně.“
,,To Vy na tom budete hodně špatně! Zítra si přijďte pro výplatu a pak Vás tady už nechci vidět! Má ještě někdo podobný problém? Šmejdi! Dluhy dělat, to jo, ale platit, to se jim nechce! Ale my je naučíme! Omlouvá je jenom smrt! A pak jsou tady příbuzní! Pozůstalí! Kolik z nich asi tak zná zákony? Kolik z nich ví, na co máme právo? Nikdo! Rozumíte? Nikdo! Všichni jsou nuly! Vždycky musíte dovézt prachy, nebo elektroniku, která pokreje naše náklady a který nám pomůžou vydělat! Zákazník je až na druhým místě! My jsme jedničky! My musíme bohatnout! Kdo tohle nechápe, nemá tady co dělat!“
Zvedá se mi žaludek. To, co jsem snědl, půjde tam, kam by stejně šlo. Jenom, bohužel, rychleji a jiným otvorem. V této restauraci, snad mi pan majitel odpustí, jsem byl dnes naposledy. Zase radši budu žvýkat kližku, dávit se u toho a dojídat pouze omáčku s knedlíkem. V restauraci, kam chodí normální lidé. Je mi smutno. Ze sebe. Nenašel jsem odvahu, abych jim řekl něco od plic. Ačkoli, já to vlastně neumím. Jen tak bych zašeptal: Žijte a nechte žít!