Já: Ahoj Z. Vím, že Tě téma politika dost rozčiluje, ale nemůžu se Tě nezeptat, co si myslíš o prezidentech naší novodobé historie.
Z.: Tak to jsi se teda trefil, chlapče. Poslední dobou nad tím dost přemejšlím a mám dojem, že úroveň našich prezidentů má rapidně sestupnou tendenci.
Já: Podle čeho tak usuzuješ? Můžeš to nějak stručně shrnout?
Z.: To teda nemůžu. Jseš snad padlej na hlavu? Takový téma se přece nedá odbýt pár větama.
Já: Tak to přece jenom zkus. Potěší mě to. Vem je jednoho po druhém. První je pan Václav Havel.
Z.: Pokusím se Ti vyhovět. Nerad. Jó, jeho jsem měl rád. Byla to taková polistopadová euforie. Přesto, že ho zvolil parlament nomenklaturní, tak jsem s tím neměl problém. Byl morální autoritou, slušnej chlap, ve funkci nesvůj. Bylo na něm vidět, že si tu funkci neužívá tak, jako jeho nástupci. Když umřel, tak jsem brečel. Tyhle stavy už asi nezažiju. Byla to obrovská změna pro všechny. Učili jsme se žít jinak a není důvod mu proto něco vyčítat. Bejt ten dnešní prezident prvním, kdo ví, kde bysme teď byli.
Já: Díky. A co druhý v pořadí. Pan Václav Klaus?
Z.: Tak to už bylo nejmíň o třídu horší. I když díky němu pravděpodobně můžeme používat v češtině nové slovo. MYKÁNÍ!
Já: Panebože, co to je za strašné slovo?
Z.: Během těch deseti let ve funkci si nějak zvyk používat výrazy My jsme se rozhodli, My jsme udělali, My s tím… Náš názor… a tak. Mykal si. Prostě se z něj stal monarcha. Měl sice autoritu, ale ta vycházela z jeho chování a postoje. Šel z něj strach a tak se jeho okolí v jeho přítomnosti třáslo hrůzou. Když byl premiérem, peskoval a mentoroval prezidenta Havla, když byl prezidentem, peskoval a mentoroval vládu a parlament. Teď se snaží pomlouvat Havla a zapomíná na svou předlistopadovou minulost. Připomíná mi to, jak zloděj křičí „Chyťte zloděje!“.
Já: Tvůj názor. Popojedeme. Třetí ve funkci pan Miloš Zeman. Jak ho vidíš?
Z.: Tak teď už můžu mluvit snad jenom o žumpě. Samolibej chlap, kterej by měl už začít větrat peřiny na Vysočině. To je místo, kam patří. Jeho zájem o alkohol a cigarety degradoval funkci prezidenta na hospodskýho žvanila, kterej do tý hospody nepůjde, když ho nenechají zapálit si cigáro. Jeho poslední vystoupení v rádiu komentovat nemá cenu. Stokrát připravená vulgarita do éteru, pro posluchače, který chtěli poslouchat tatíčka Zemana a jeho rady, bonmoty a vize se smrskla na ubohost ještě ubozeji vysvětlenou. Jestli chce srovnávat svou mluvu s vyjadřováním pana hraběte, ať ji srovnává v jeho přítomnosti a pokud možno mezi čtyřma očima. O jeho zahraniční reprezentaci a udělování řádů mluvit nebudu. Potřebuju panáka.
Já: Tak to už jsou dost silná slova. Máš něco na závěr?
Z.: Mám. Budu dělat všechno proto, aby při dalším plebiscitu národ nezapomněl na poklesky současnýho hradního pána a aby mu to dal najevo. Uráží mě, když slyším, jak se do funkce chystají kandidovat osobnosti jenom proto, aby zabránili vyhrát jiným. Ne z přesvědčení, ne proto, aby této instituci vrátili její váhu, ale prostě proto, aby se obětovali pro národ. Mrazí mě z toho. Přál bych si, abychom se nemuseli stydět a konečně našli v sobě trochu té hrdosti, že jsme Češi. V roce 1990 to v nás bylo. Nerad bych se dočkal doby, až budou zaměstnanci hradu lítat po ulici a shánět někoho, kdo se stane prezidentem. Možná, že bysme měli vystopovat, kde bydlí Mirek Dušín. A teď jdeme na grog.