Dostal jsem zadání napsat článek o dluzích. Již tři týdny si lámu hlavu a nemohu přijít na to, jakým směrem se mám ubírat. Vpravdě košaté téma. Začal jsem už nejméně desetkrát a pořád se mi zdá, že se v psaní ztrácím. Prostě to nemohu zvládnout. Ve všech typech médií, včetně těch elektronických, se dluhům několikrát týdně věnuje spousta prostoru. Píší je renomovaní autoři a erudovaní odborníci. Snažím se je nečíst, abych neopisoval, ale jak téma dluhy uchopit, abych se nestyděl předat svůj článek šéfovi, to nevím. Můžu psát o vlastní zkušenosti.
První dluh mi věnoval můj oblíbený český miliardář Petr Kellner prostřednictvím úvěrové společnosti Home Credit, kterou vlastní. Je mi sympatický, má mou důvěru a není tunelář. Tento danajský dar jsem s povděkem přijal a dnes je mým důvěrným a doživotním ,,přítelem“. Přátel mnoho nemám a ti, co mi zbyli, mi snad moje přirovnání odpustí. Vstávám s ním i uléhám, chodí všude se mnou a je neustále nafoukaný, nabubřelý, je to prostě nabob. Není již podstatné, jestli jsem si ho musel brát, jestli jsem ho mohl splácet, nebo jestli ho někdy umořím. Je prostě tady. Ze čtyřiceti tisíc narostl o 1200% a pořád nemá dost. Nutí mě žít na okraji společnosti. Bydlel jsem s ním v autě, v nočních tramvajích i v azylovém domě. Byl jsem na ulici. Když jsem si našel stálou práci, na třetí výplatu si již můj ,,přítel“ sedl a ukrojil si svůj díl. Nezbylo mi na jídlo a tak jsem si našel ještě brigádu. Žiji singl a dokud budu mít svého ,,přítele“, nehodlám na této situaci nic měnit. Nechci se o něj dělit. Je jenom můj. Stálá práce, chcete-li ji dělat poctivě a naplno, nesnese vedle sebe vedlejší přivýdělky. Obzvlášť, pokud má být tento stav dlouhodobý, nebo trvalý. Vyčerpává a likviduje. A tak mám v současnosti tři brigády. Pracuji šest dní v týdnu, z toho jednou čtyřiadvacet hodin. Jedna brigáda je určena pro mé milované syny, druhá pro mou milovanou paní domácí a třetí pro můj milovaný žaludek. Nikdy jsem nebyl a nejsem příjemcem hmotné nouze, nebo příspěvku na bydlení. Nepobírám žádné dávky. Nejsem parazit, který bude svou rodnou zemi a jejího státního ,,přítele“ zatěžovat. Naopak. Na vlastní úkor a k vlastní škodě státu přispívám. Platím alimenty, a tak mě nemusí živit na vlastní náklady v žádném zařízení výchovného typu. Pro stát je to úspora 1,000,-Kč denně. 30,000,-Kč měsíčně. Když k tomu připočítám sociální dávky, na které bych měl nárok, ušetřím státu ročně téměř půl milionu. Pochlubil jsem se svému ,,příteli“. Na chvíli mu klesla čelist, ale skutečně jen na chvíli. Začal se bránit a ujišťoval mě, že s ním budu milionář a že je přece nesmysl se ho zbavovat. Že přece nemůžu po vládě a po úctyhodných poslancích chtít, aby hledali řešení. Aby třeba určili maximální procento ze mzdy, které může jít na úhradu závazků, aby zaměstnanci nezbyla jenom minimální mzda, aby neztratil motivaci. Že přeci není možné zakázat reklamu na půjčky nebo na jakékoli jiné finanční produkty, že není možné stanovit maximální limit nárůstu dluhu, že přeci…
Přestávám ho poslouchat. Dávám si ruce za hlavu a sním. Jsem milionář. Jsem na riviéře a slyším mořský příboj, alku, která mi letí nad hlavou. Hřejí mě sluneční paprsky a popíjím cuba libre. Z dálky slyším pištivý smích delfína. Co na tom, že jsem milionář se znamínkem mínus. Zvoní budík.
Beru svého ,,přítele“ za ruku a odcházíme. Za hodinu mi začíná brigáda. Mám na tváři lehký úsměv, který mi vadne v momentě, kdy se mi před očima mihne placka revizora MHD. A je tu další dluh. U MHD už je ani nepočítám. Ztrácím za ty roky přehled. Můj ,,přítel“ má spoustu bratříčků. Tak strašně rád bych žil jinak, líp. Nevím, jestli mi to někdy můj stát umožní.
Článek jsem tedy napsal, ale jestli jsem splnil zadání, tím si nejsem vůbec jist. Proto prosím vážené čtenáře, aby se se mnou podělili o své zkušenosti s dluhy. Jak vznikl, co jim dal a co vzal. Pište mi na mou emailovou adresu [email protected]. Vašimi příspěvky se budu zabývat a třeba najdeme společnou cestu jak se našich ,,přátel“ úspěšně zbavit.