Stejnou ztrátou jsem se musel zabývat i já. Pobytem v nočních tramvajích začaly moje nohy, neustále udržované ve svislé poloze, nebezpečně zvětšovat svůj objem. Prostě jsem měl sloní nohy. Nejlepším lékem, který může být na otoky, je vodorovná, nebo ještě lépe lehce nadzvednutá poloha chodidel. Aby byly výš než srdce. Prospívá jim to. Na ulici se tento způsob regenerace dá uplatnit jenom v teplých měsících. V parku, nebo u vody. V tramvaji si nahoru nohy nedám. Když jsem to zkusil na lavičce, byl u mě v mžiku strážník, který má na starosti asi právě umístění končetin na veřejném prostranství. Z obav o svůj zdravotní stav jsem se proto rozhodl neprodleně navštívit ordinaci praktického lékaře občanského sdružení Naděje.
Sociální pracovnice mi vystavila potvrzení o mé finanční tísni a já nemusel shánět peníze na třicetikorunový poplatek. Přes chodbu její kanceláře byla ordinace. S úžasem jsem si přečetl, že ordinuje pan doktor s exotickým jménem MUDr. Setijarta Mangoenkoesoemo. Jeho jméno umím dodnes dokonale zpaměti. Díky čtyřem mnemotechnickým pomůckám. Byl to Asiat, nevím z které země, ale asi to není podstatné, protože v mé přítomnosti jenom brumlal, vrčel, nebo sténal. Jestli uměl česky a jestli rozuměl tomu, co říkám, netuším. Nad mými nohami jen mávl rukou. Odcházel jsem s dobrým pocitem. Já jsem pro svá chodítka udělal, co bylo v mých silách. Všichni jsme byli s prací pana doktora spokojeni. Pro mé přátele vyráběl na otevřené a špatně se hojící rány vlastní mastičky. Nemám informace, že by se jim rány zahojily, ani o tom, že by jim museli některé údy zkracovat. Prostě medicína zahalená tajemstvím.
U pana doktora jsem se objevil v krátké době ještě jednou. Potřeboval jsem vystavit zdravotní průkaz, abych byl připraven nastoupit, v případě, že tu práci seženu, do potravinářského průmyslu. Absolvoval jsem klasický odběr krve, rentgen plic ke zjištění přítomnosti tuberkulózy a výtěr. Když mi sestřička v ordinaci podávala pytlík se zkumavkou, zeptala se mě, jestli si zvládnu odebrat vzorek sám, nebo jestli potřebuji její asistenci. Pomyslel jsem si, že by asi chtěla vidět moje pevné půlky a rozhodl jsem se jí to neumožnit. Zamumlal jsem, asi v rodné řeči pana doktora, že si poradím a ona mi kupodivu rozuměla. Celkem hrubě jsem jí vytrhl pytlíček z ruky a zmizel v čekárně. Sociální zařízení bylo na chodbě. V němém úžase jsem si přečetl cedulku na dveřích, že je toaleta z technických důvodů mimo provoz, ať zájemce využije v případě potřeby zařízení v nízkoprahovém centru v přízemí.
Nudlička o patnácti čtverečních metrech představuje spárované pisoáry, kabinky, sprchy a umyvadla. A nejméně deset chlapů v různém stádiu odění, nebo spíše nahoty. Jedno malé ventilační okénko tam nikdy nemůže vyčistit vzduch. Tak jsem tu a čekám, až na mě přijde řada. Už je to tady. Zavírám za sebou dveře a doufám, že budu dostatečně hlučný, aby nikdo neotevřel a neviděl, co tady provádím. Klepy se šíří mezi bezdomovci astronomickou rychlostí. V místnosti je spousta páry a tak ani s brýlemi na očích nevidím, jak zkumavku použít. Víčko mi nejde otevřít a tak, spíše po hmatu zjišťuji, že je zespodu nějaký ostrý výstupek, snad otvor, kterým štětička pravděpodobně získá svůj vzorek. Kalhoty i boxerky mám u kotníků, jednou rukou bráním dveře a slibuji si, že jenom na okraj… Nějakému dobrákovi vylétly dveře z rukou, ozvala se rána jako z děla a já se lekl. Dva proti sobě směřující pohyby, těla a paže, poslaly celou zkumavku do…
Po důkladné očistě své a svého dilda, jsem zaklepal na sestru a podal jí, červenější než její karmínová židle, inkriminovaný pytlíček. Vzala ho, nic neřekla a zabouchla ordinaci. Rozhodl jsem se, že o průkaz už nebudu jevit zájem. Musel bych s její pomocí absolvovat druhé kolečko. Jaké bylo mé překvapení, když si sestřička asi měsíc poté všimla mé přítomnosti dole u snídaně a zahalekala na mne. ,,Kdy si, sakra, chlape, přijdete pro ten zdravoťák? Všechny výsledky jsou negativní!“
Facebook: Nejlépe se odráží ode dna