Minulý týden jsem to již nemohl vydržet. Tři týdny studené chodidlo levé nohy se nechovalo jako moje součást, ale jako nepřítel. Dostal jsem strach. Zpanikařil jsem. Nechal jsem tedy na záznamníku vzkaz své lékařce, diabetoložce z IKEM. Zavolala mi a s mou hospitalizací a řešením mého problému souhlasila. Světe div se, těšil jsem se do špitálu!
A tak jsem se stal součástí, dá se říci, fabriky na zdraví. Blížil jsem se k budově a měl pocit, jako kdyby si začala mnout ruce. Na tobě si panáčku smlsnu. V centrálním příjmu jsem obdržel lístek s pořadovým číslem, jako na poště. U přepážky číslo jedna jsem dostal náramek na ruku se jménem a čárovým kódem. Tenká, tlustá, mezera, tlustá, tenká, mezera, tenká, mezera… Zajímalo by mě, kolik by za tento kód chtěla pokladní v hypermarketu. Tetelil jsem se rozrušením, že mám nějakou cenu. Aspoň pro tuto budovu. Přepážková pracovnice mě doprovodila na oddělení, kde už o mně věděli. Bohužel měli volné lůžko pouze na JIPce, kde ležely tři dámy. Nevím, jestli jsou vtipálci a jenom mě zkoušejí, ale zcela vážně mi ukazují lůžko. A tak jsem součástí holčičího pokoje. Jsem tady evidentně nejmladší. Oblečení je dobrovolné. Nerozdávají se erární pyžama, každý může mít na sobě, co chce. Domácí, nebo třeba i to, v čem přišel z ulice. Mám dobrý výhled z okna. Hned první den se téměř pod nimi povaluje stádo muflonů. Napočítal jsem jich padesát pět. Tři samci a zbytek samice s mladými. Úžasná podívaná. V deset večer začal před okny ohňostroj. Nebyl na mou uvítanou, tak sebestředný přece jenom nejsem. Kousek odtud je restaurace a pravděpodobně tam probíhá oslava. Přejeme si s holkama, i když je září, hodně štěstí do Nového roku.
Přijat k hospitalizaci jsem byl ve čtvrtek. Operace prý bude v pátek. Není, je spousta transplantací. Tak v sobotu. Ne, další transplantace. Každý den od půlnoci nepiji, nejím a k obědu se dozvídám o odkladu. Teprve v neděli přichází anesteziolog. Operace bude v pondělí okolo poledne. Dává mi k prostudování papíry týkající se uspání. Ptá se mě, jestli mám nějaké otázky. Nemám. Rozhodl jsem se, že se vším, co mi doktoři navrhnou, budu beze zbytku souhlasit. Tuto otázku ostatně dostávám několikrát denně. Vytrvale kroutím hlavou, až je mi lékařů líto. Tváří se smutně, protože je to součást jejich práce, podávat informace a odpovídat na dotazy. V nemocnici jsem zjistil zajímavou věc. Lidé se přestali bát a dokážou se vzepřít lékařům i sestrám. Jedna pacientka odmítla kontrastní látku do konečníku, jiný pacient si odmítl večer píchnout určitou dávku inzulínu navrženou sestrou. Řekl jí, že není diabetolog a ten jeho mu řekl, že si má píchat za jakýchkoli okolností tolik a tolik. Byla z toho docela vášnivá hádka, která vyvrcholila následující den stížností staniční sestře. Ta se pacientovi omluvila a řekla mu, že se to již nebude opakovat. Měla pravdu. Toho pacienta ten den propustili do domácího ošetřování.
Vezou mě na sál, po vyholení choulostivého místa. Mám pocit, že se této akce zúčastnila polovina nemocnice. Všude je spousta sanitářů, ale protože ležím na dámském, holí mě sestřička. Na sále se mě ptají, jestli se tak třesu strachem, nebo je mi zima. Samozřejmě, že zima. Zmáčknou tlačítko a lůžko se začíná zahřívat. Přestávám se třást. Nadechnu se, chci popřát hodně štěstí, ale už to nedokážu. Když otevírám oči, jsem mimo operační sál. Je po všem. Dozvídám se, že všechno šlo velmi dobře, trombózu odstranili, cévu vyztužili stentem a ani mi nemuseli dělat bypass. Vezou mě na pooperační JIP. Usmívám se a sestřička říká, že se ještě nesetkala s tím, aby někoho vezli ze sálu a dotyčný se takhle vesele šklebil. Ujišťuji jí, nějakým cizím chraplákem, že to z radosti, že nejsem momentálně zaostalej.
A jsem znovu na obyčejném oddělení. Už jsem jen čekatel na propustku. Chodí za mnou návštěvy. Maminka, kolegyně a sestra. Nejprve mi volala, že do tý IKEMY netrefí. Řekl jsem jí, že neprodávám nábytek, že jsem v nemocnici a že je to ten IKEM. Sestra se nedá. Tak já tu IKEMU najdu. Našla. Všichni, nejenom maminka, sestra a kolegyně, jsou skvělí. Po celou dobu jsem viděl jenom usměvavý a příjemný personál. Ochutnal jsem výbornou kuchyni. Místní kuchaři by si klidně mohli otevřít restauraci a měli by pořád plno. Jsem rád, že jsem se rozhodl včas. Měl jsem strach, že přijdu o nohu. Zachránili ji. A já zase budu chodit do práce, psát články, které tolik čtenářů štvou, a budu si užívat života. Snad se mi i podaří přestat kouřit. Vám všem, zaměstnancům IKEMY, děkuji.