Sraz pro zájemce o exkurzi byl u metra Dejvická. Prodejci obdrželi od zaměstnanců praktické vánoční dárky a svačinu. Batoh, jégrovky a teplé ponožky udělaly radost každému. Přece jenom je místem výkonu naší práce ulice. Příjezd autobusu 119 byl přivítán snad stovkou cestujících. Bylo jasné, že si nesedneme, pokud se vůbec do stroje dostaneme. Polovina prodejců se po vzoru dětské hračky přetransformovala do tvaru cestovního zavazadla a tak, naskládáni na sebe, mohli všichni vyrazit k vysněnému cíli. K terminálu číslo 3 starého letiště.
Uvnitř terminálu nás přivítala naše paní průvodkyně. Byla zkušená a bylo vidět, že si umí poradit nejen s dětmi. Informovala nás o nutnosti vyndat všechny zbraně a ostré předměty, které na letiště z důvodu bezpečnosti nepatří. Jedna naše kolegyně, pokud ovšem není kadeřnice, vylovila ze svého batohu postupně nůž, nůžky, několik pilníků, pinzetu a kulmu. Dozvěděli jsme se o chystané výstavbě paralelní startovací a přistávací dráhy, protože ta současná nestačí počtu letadel, která se přiletěla do Prahy podívat. V době špičky je schopna přijmout a propustit 48 letadel. Odbavovací hala pro cestující je dostatečná a ne právě plně využitá. Po přesunu k rentgenu měl můj kamarád Jirka obavu, že jestliže se budeme muset svlékat, nemá čisté prádlo. Snažil jsem se přesvědčit, že musíme donaha a bavil jsem se jeho ostychem. Před halou nás čekal autobus, kterým jsme se měli vozit po letišti. Začali jsme u haly, kde se odbavují vládní delegace. Budova je historicky chráněná a její patina na mě působila, při představě, že je to první místo, které v České republice uvidí hlavy cizích mocností, poněkud ošuntěle. Jaké poklady skrývají vládní letiště v jiných zemích netuším, a tak se třeba nemáme za co stydět. Z letištní plochy jsme měli možnost vidět Dakotu, Airbusy různých velikostí, Boeing 777 – největší letadlo, které tu pravidelně přistává, ruského Antonova a další různé druhy malých soukromých letadel, vrtulníky, nákladní letouny se zaslepenými okýnky a také vrtulová letadla. Pár metrů před námi rolovalo na přistání španělské letadlo a my jsme sledovali celý proces v přímém přenosu. Koukali jsme z očí do očí i na lehce vyděšené piloty v kabině. Tým pracovníků letiště, který měl letadlo na starost, se nám předvedl v celé kráse. Bylo úžasné sledovat tu souhru, která na ploše panovala.
Další součástí exkurze byl výlet k vzletové a přistávací dráze. Autobus jsme opustit nemohli, ale řidič otevřel dveře, abychom nasáli rachot a hukot startovacích motorů. Je to opravdu nezapomenutelné. Většina z přítomných nikdy letadlem neletěla a mnozí z nich ještě nikdy nebyli ani na letišti.
Na závěr jsme navštívili prostory letištních hasičů, kde jsme si prohlédli jejich moderní techniku. Průměrný počet denních zásahů je 1,5. Většinou jde o poruchy hlásičů požárů v odbavovací hale. Poslední velký zásah měli chlapci asi před třemi lety, kdy v jednom z hangárů zcela shořelo jedno letadlo. Během celého dvouhodinového zážitku jsem měl divný pocit. A pak mi to došlo. Vše vypadalo jako hra. Viděli jsme pouze letadla a personál. Nikde ani stopa po cestujících. Ti nám zůstali ukryti v terminálech. Bez nich to bylo takové zvláštní. Vypadalo to jenom jako. Chyběla tu ta stopa člověka, kvůli kterému se to celé koná. Při výstupu z autobusu jsem se zeptal paní průvodkyně, jaký používají slangový výraz pro účastníky exkurzí. Otázka jí zjevně zaskočila. Řekla, že vlastně jediné, co používají zaměstnanci letiště, se týká cestujících k moři. Ty nazývají koupáky.
Výlet se vydařil. Děkuji zaměstnancům Nového Prostoru za dárek, který nám připravili. Když jsem dorazil domů, vyluštil jsem si zakódovaný obrázek. Je to můj koníček. A světe div se, na obrázku se objevil raketoplán. Že by naše příští vánoční cesta vedla na mys Canaveral?