Ve svém životě jsem vyzkoušel několik profesí. Nebudu se zmiňovat o všech, abych nenudil, ale připomenu okamžiky z doby, kdy jsem se živil jako řidič taxi. Z časů, kdy byla tato profese médii odsuzována a téměř veškerá populace na nás koukala skrze prsty. Stačil k tomu výlet exprimátora Béma, převlečeného za turistu, který se nechal okrást od řidiče taxi. Když jsem potkal svého kamaráda z dětství a naivně se pochlubil svou prací, zakroutil hlavou. ,,Svět se zbláznil! Zděnda je taxikář!“ Tenkrát jsem jeho poznámce nepřikládal žádnou váhu. Teprve když mi můj syn, kterého jsem vezl k autobusu, kterým měl odjet na letní tábor řekl, abych zajel s autem na parkoviště k hypermarketu, že těch pár metrů dojdeme pěšky, pochopil jsem, že se stydí za práci, kterou jeho taťka dělá.
Zkrátka novináři zapomněli napsat, že pana exprimátora okradl jeden, ne čtyři tisíce taxikářů. Na ty slušné a poctivé se jednoduše zapomnělo. Všichni jsme byli ve stejném pytli. Ty tisícovky řidičů, kteří noc co noc pendlují městem a snaží se vydělat na živobytí. Nikdo nenapíše o tom, kolikrát jim z auta utekli pasažéři bez placení, kolikrát byli v ohrožení života. Nebo o mladíkovi, který na mě mávnul dlouho po půlnoci před Nuselským mostem. Slušně se zeptal, jestli ho odvezu na Jižní Město, že si nadělal do kalhot a že do nočního autobusu nemůže. Bylo mi ho líto a tak jsem dal několik novin na zadní sedačku a posadil ho. Ani čtyři stažená okna a studený čerstvý vzduch zimní noci nezabránil tomu, abych se během jízdy několikrát nedávil. Mám přecitlivělý žaludek. Když jsme dorazili před dům, oznámil mi, že nemá peníze a jestli s ním vyjedu výtahem nahoru. Představa, že bych měl s tím smraďochem být v uzavřené kabině, ve mně vyvolala další vlnu dávení a řekl jsem mu, že raději zůstanu v autě. Promrzlý a podvedený jsem po půl hodinovém marném čekání odjel zpět do města. Být slušný a číst o tom články, nikoho nezajímá. Bohužel.
A tak by se dalo pokračovat v podstatě donekonečna. Spoustě profesí byla v médiích vymáchána ústa a vždy se hlavně globalizovalo. Nově se objevují návrhy na regulaci výherních automatů a registraci hráčů. Už jenom představa, jakým způsobem naše úřady dokáží počítačově propojit registr vozidel, změny počítačových systémů ve výplatách dávek, které mimochodem existenčně ohrozili spoustu našich spoluobčanů a další a další změny v systémech, mě přesvědčují, že za drahé peníze se pořídí něco nefunkčního, něco lehce hackery zneužitelného, nějakého dalšího seznamu, který bude mít kde kdo k dispozici. Seznamu, který stíží gamblerům získat práci. Seznamu, který ovlivní další statisíce lidí. Média informují o chystaných opatřeních, ale nikdo nemluví o nezávislém hraní, o svobodě jednotlivce o ústavních právech. To co dobře funguje v Dánsku, nebude stejně jako spousta dalších převzatých věcí dobře fungovat u nás. My nejsme Dánsko. Nemáme jejich systém sociální, nemáme jeho příjmy. My jsme Češi.
Učím se být novinářem, a tak tepání do vlastních řad není asi ten nejlepší způsob jak se předvést. Tak tedy vězte, že ve čtvrtek 23.října vyšel v Deníku článek ,,Tisíce chudých lidí čekají na sociální bydlení.“ Jeho autorem je Vilém Janouš, který v článku cituje Jana Františka Krupu z Armády spásy: ,, Téma dávek v hmotné nouzi bývá často zneužíváno jako mantra těmi, kteří se snaží proti jejich pobíratelům negativně vymezit. Již dříve provedené průzkumy ale jasně prokázaly, že v případě zneužívání dávek se jedná o jednotky procent.“
Vážený pane Janouši, dávám Vám palec nahoru. A to hodně vysoko, kam se svými 175 centimetry výšky dosáhnu. Tak by měla vypadat objektivní žurnalistika.
A Vás, vážení Češi, žádám o to, aby jste si při čtení novin, nebo sledování zpráv v jiných médiích uvědomili, že ne každý, kdo se jmenuje Zelenka je heparinový vrah.