Paní Beníšková si úlevně oddechla. Měla ráda tento dům, tuto čtvrť a město, ve kterém s mužem a dětmi žili. Jediné na co si nemohla zvyknout, byly společné toalety. Často záviděla lidem, žijícím na sídlištích, jejich soukromí. Trápilo jí to již 30 let. Tehdy dostal manžel od svého zaměstnavatele služební byt. Vadilo jí, že mnohokrát musela stát tu potupnou frontu. Na chodbě, přede dveřmi pak poslouchat zvuky, které vycházely z místnosti, kam se tolikrát těšila.
Dnes to bylo jiné. Milostivá si stáhla pod sukní spodní prádlo a zasedla. Úlevu ve tváři vystřídal nejprve nechápavý, poté rozzlobený výraz. Na dveřích, přímo v úrovni očí četla modrou propisovačkou téměř vyrytý nápis: KRÁÁÁVO!
„No totó, to, to co to, co to je?“ Paní Beníšková se přestala ovládat. Holou rukou začala nepříčetně mazat již zaschlý text. Nedosáhla tím žádného výsledku, jenom její pravá ruka byla lesklejší o několik stupňů více než levá. Projela si kapsy u sukně, a když nenašla nic, čím by mohla patřičně odpovědět, rychle se oblékla a jako střela vyletěla z toalety. Rozrazila dveře bytu a manžela, který si za nimi vyměňoval tkaničky do bot, srazila k zemi. Na omluvy nebyl čas. Změřila si ho pohledem dravce a běžela do obývacího pokoje, kde sebrala ze stolu, u křížovek položenou tužku. Na místě se otočila a s vlající sukní cválala zpět na toaletu. Manželovi se tentokrát podařilo uskočit stranou a začal přemýšlet nad škodlivostí podmáslí, které jeho žena, Hildegarda, s takovou chutí popíjela.
Paní Beníšková si ze zvyku stáhla spodní prádlo a usadila se na mísu. Okamžitě přiložila hrot tužky na dveře a vykouzlila, za vydatné pomoci jazyka, který se jí v ústech, podle tahů tužky kroutil, odpověď. HAJZLE! Zadívala se na své dílo a nemohla se zbavit pocitu, že její zpráva je příliš málo adresná. Rozhodla se, že před již napsaný text dopíše větu. Tentokrát se rozhodla, že nebude používat tiskací písmo.
ten co to napsal je Paní Hilda si, bohužel, nechala pramálo místa k zápisu tak závažného textu, a tak se její vzkaz začal na dveřích kroutit a zájmeno je se jí tam původně vůbec nevešlo. Musela vytvořit vsuvku. Když si svůj výtvor přečetla, zamrzelo jí, že v prvotním rozčílení napsala, Hajzle! I když jí to znělo trošku divně a i přes svoje slabé vzdělání v oblasti mateřštiny tušila, že koncovka tam není na místě, rozhodla se nechat to tak, jak to napsala. Domů přišla dokonce v dobré náladě. Napadlo jí, že se nebude manželovi zmiňovat o záchodovém parazitovi, protože už se s ním stejně vypořádala.
„Máťo, dneska mám velkej den. Utkala sem se se zákeřným nepřítelem. Víc vědět nemusíš. Ale proto se večer můžeš koukat na fodbal.“
„Když dneska se žádnej fotbal nehraje.“ Pokusil se pan Beníšek posunout termín povolení na, pro něj, výhodnější termín.
„Tak mi budeš večer číst s kníšky od tý Stýlový. Nějakou romantiku. A aby se ti líp četlo, tak máš dneska povolenýho lahváčka.“ Dodala s významným pohledem na své poprsí paní Beníšková. Když odešla do ložnice, její choť sepjal ruce a s největším přesvědčením, kterého byl, v dané chvíli schopen, poprosil toho pána na hoře (i když se nikdy nedozvěděl, o kterou horu se jedná), aby ho od toho večera ochránil alespoň nějakou malou pohromou. Neochránil ho nikdo.
Je tu ráno po bouřlivém večeru, chtělo by se říci paní Beníškové. Jenomže stojí ve frontě, je třetí na řadě a nezbývá jí nic jiného, než čekat. Nervózně mačká ruličku toaletního papíru a kontroluje, jestli má v kapse přichystanou tužku. Když nemohla v noci spát, vymyslela si, co ještě připíše, hlavně nenápadně, do svého vzkazu.
Pokračování příště