V minulém článku jsem vás seznámil se svým tlustým přítelem, kterého se pár desetiletí nebudu moci zbavit. Psal jsem i o jednoduchém způsobu, jak jsem si ho pořídil. Pro vás, kdo si nevíte rady, jak ho získat, nebo se třeba stydíte říci si někde o peníze, mám pár užitečných rad.
Musím však ještě odbočit a zavzpomínat na začátek devadesátých let minulého století. To stačilo zajít do banky s podnikatelským záměrem, psaným nejlépe na zamaštěném ubrousku – zaschlá hořčice na něm byla bonusem – a už razítka rozrážela vzduch úvěrové kanceláře. Při únavě zápěstí pověřeného pracovníka byl k dispozici s inkoustovým dřevěným schvalovačem pan vrátný, nebo paní uklízečka, která žádost bouchla na koleni při ždímání hadru. V té době uměly hadr zpracovávat jednou rukou. Za pár dní, kdy peníze tekly z účtu horem dolem, si už jen málokdo vzpomněl, co vlastně na ubrousek napsal.
Dalším zdrojem dluhů byl člen rodiny, nebo dobrý kamarád. Snad každý se setkal v této komunitě lidí s novým obchodním zástupcem. Měl jsem rád svoji nevlastní tchýni a tak jsme od ní odebírali koncentrovaný Amway ve velkém. Měla z nás radost a jako výborné zákazníky předávala naší adresu kamarádkám, které neměly štěstí a ještě neprodaly ani jeden vysavač Worwerk, nebo nerezivějící sadu nádobí Zepter. Podepisovali jsme smlouvy jako na běžícím páse. Mimochodem, moje nevlastní tchýně je už bývalá. Dokonce na druhou. Můj tchán se s ní rozvedl krátce po tom, co já se rozvedl s jeho dcerou. Pořád je mám obě rád. Ale jednu přece jenom víc. Naštěstí jsem měl kolegu, který poskytoval nebankovní půjčky. Kdykoliv jsem potřeboval, ušil mi jí na míru. Mnohokrát se mi do jeho půjček nechtělo, protože jeho společnost měla vysoký úrok, ale nemohl jsem ho přece připravit o provizi. Ty jeho zářící oči za to stály.
Je čas vrátit se do reality. Do roku 2014, kdy už řadu let máme na trhu vedle úvěrových společností také tu, která je chrání a bedlivým očkem sleduje dlužníky – společnost Solux. Máte-li čest být v jejich databázi, nezapojí Vám ani internet, který se dá pořídit za pár stovek a který Vám v případě neplacení můžou kdykoli odpojit. Můžete podat žalobu k soudu, že ač neradi, nechcete být v jejich V.I.P. seznamu. Třeba proto, že nechcete, aby Vám sousedi záviděli. Nebo že Vám to způsobuje kdo ví jakou újmu. Můžete také oslovit společnost, která přímo inzeruje, že jí seznamy dlužníků nezajímají. Zjistěte si od nich, co je potřeba předložit za doklady a pak hurá ke kamarádům, aby Vám je pomohli dát dohromady.
Dlužníkem se můžete stát i bez půjčování peněz. Stačí k tomu leasing, nebo zboží na splátky, nebo třeba neplacení za služby. Tou nejběžnější je jízda načerno. Jestliže máte smůlu a revizoři se ne a ne objevit, jezděte od rána do večera a sledujte protijedoucí spoje. Tam, kde vycítíte paniku, zahlédnete hádku, nebo dokonce bitku, nebo kde se ve slunci zablýskne odznak, okamžitě se snažte spoj dohnat, připravte si občanku a před revizory se producírujte. Určitě po Vás skočí. Růžový papír si pak dejte zarámovat. Nehodí se na nic jiného. Je moc tvrdý, neohebný a tak vůbec. Z nezaplacených 32 Kč se Vám za čas urodí deset až dvacet tisíc!
A máte ho doma. Svého nového, věrného přítele, který se nehádá, nejí, nepije, a přesto je ho plný byt.
Konec návodu. Správně samozřejmě uděláte, když si při jízdě v MHD koupíte lístek, který nezapomenete označit.
Také by naši politici mohli zakázat reklamu na veškeré bankovní produkty. Dokázali to u cigaret, tak proč zákaz nerozšířit. Není čeho se bát. Pomalu už ani nevím, co škodí víc. A bez reklamy na cigarety, ač kuřák, se docela dobře obejdu.